Lidé jsou stále stejní.

Nedávno mě napadlo jestli jsme se mi lidé v průběhu času nějak změnili, Technologicky vzato určitě! Přece jen pokrok je pokrok. Máme televize, počítače a další jiné vychytávky. Jsme na vrcholu technické vyspělosti. Jenže uvnitř jsme vlastně zůstali stejní. Stejná lůza jako v dobách velkého Říma. Stále si žádáme tytéž věci. Chléb a hry. Kdysi lůza přímo šílela po pachu krve, po reálném umírání v písku kolosea. Gladiátoři kteří nastoupili před rozvášněné obecenstvo jej zdravili Morituri te salutant. Mi jdoucí na smrt tě zdravíme. Vědomí si toho, že mohou kdykoliv přijít o život. Pro mnohé možná vysvobození. Kdo ovládal fanatickou lůzu, ovládal Řím. A tak si říkám možná je to samé co si dnes stále žádáme. Umírání, smrt, pobavení. Jen dnes je to možná civilizovanější o to, že je vše jen jako. Schválně kolik virtuálních lidí "virtuálně zhaslo" za celý náš technologicky vyspělí věk na naších monitorech a obrazovkách? Myslím že je to nemožné spočítat. Zamysleme se kdo nás ovládá? Kdo má moc nad našimi životy? Kdo ovládá Řím. A protože sám sebe počítám za úplně obyčejného člověka a tedy i lůzu tak už slyším Morituri te salutant. Jdu se bavit.

Ennio Morricone Ballad of Sacco & Vanzetti

Usaďte se v klidu zavřete oči a zaposlouchejte se. Snad to na vás zapůsobí jako na mě.

Islander

Tak tahle píseň mě opravdu dostala. Marcus Hietala ukázal že umí zazpívat i opravdu dobrou rockovou baladu. A navíc i provedení klipu je víc než dobré.

Metallica

Tak trošku staré klasiky kterou mám rád. Je to sice hodně známe ale snad potěší. Je zvykem mích známých dávat na své blogy povětšinou meně známe hudebniky. Ja mám prostě rád staré osvědčené věci...

Viky kamarad z Litvy

Oukej, oukej tak sem si řek že bych mohl přidat opět nějaký nezajímavý postřeh ze svého života a tiše doufat že si toho někdo všimne. Mam kamaráda z Litvy. Jmenuje se Viktor a žije v mnou milovaných Holešovicích. Občas spolu hrajeme šipky a občas jen tak sedíme a povídáme. Podle mě je to super člověk. Umí dobře česky i když se na něj někdy musím trochu víc soustředit. Vím ale taky že to Viky tady u nás nemá moc jednoduché vzhledem k tomu jak se mi domorodci koukáme tak nějak všeobecně na menšiny. Nejen na ty, které pocházejí jak mi říkáme z post- komunistických zemí, ale i na ty ostatní. Nechci tady řešit problém xenofobní české společnosti. Sám se musím přiznat k předsudkům ale zjistil sem, že když je odhodím potkám častokrát opravdu úžasné lidi. Tak jako tebe Viky.

Řeknete člověku s pistolí u hlavy ať udělá to co považuje pro sebe za nejlepší věc?

Tohle je fotka kamaráda a spolubydlícího Marcela. Má to zajímavou atmosferu tak jsem to tady umístil.

Týden

Tak nám skončil týden. Je neděle a já tak nějak přemýšlím nad tím jaký ten týden byl. A musím říct, že byl vyčerpávající. Natáčení, stěhování a spousty malých drobností které padaly na mojí hlavu. Hlavně zjištění v pátek večer, že je pátek večer a tudíž další den opravdu nejdu do práce, bylo pro mě frustrující. Ne, že bych bez práce nemohl žít. To ne. Ale to, že si musím říct stop. Zastav se popřemýšlej trochu. Zjistil jsem totální výpadek meditace a takových těch chvil které má člověk jen pro sebe. Chvíle v kterých se jen tak natáhnete pustíte si dobrou muziku a naplno si je užíváte. Jsem na prahu týdne nového a pokládám si otázku: najdu si během tohoto týdne chvíli na sebe? Daleko od všech lidí, natáhnu se, budu poslouchat muziku a naplno si tuhle chvíli užívat?

Dvě krátká Haiku aneb nejsem basnické střevo.

Je třeba říct ještě na začátek že tato dvě haiku vznikla v kavarně s poetickým názvem Café 87. Tahle kavárna se nechází v Olomouci přímo naproti kostela Pany Marie Sněžné v budově Muzea umění. Obě dvě vznikly v pochmurném zimním čase kdy vlastně nebyla ani pořádná zima jen takové depresivní pošmourno. A já seděl v té kavárně čekal na své přatelé a tyhle dvě Haiku mě napadly. To první je reakce na to co bylo křídou napsano na zdi kostela a kterou jsem viděl skrz výlohu přes ulici. To druhé, je reakce na celkovou atmosféru Café 87

Modlitba
Jednoducha modlitba,
napsaná na zídku kostela.

Marie Panno Sněžná,
nechť padá sníh.

Trubka
Smutná trubka hraje smutnou píseň,
na mne padá temná tíseň.

Smutný hlas zná smutná slova,
na mne padá tíseň znova.

PS: Tyhle haiku nosím v peněžence už dlouho. A ještě dlouho je tam nosit budu....

Konec prázdnin.

Tak, a je tady s konečnou platnosti konec léta. Tedy alespoň toho kalendářního. Poslední dobou si začínám uvědomovat jistá mezní a magická data v kalendáři. Řekl bych, že dřív sem o tom nepřemýšlel. Prostě jsem ty data bral jako součást života. Mého života. A já je nebral nijak tragicky. Ostatní zachvacovala panika a já byl v klidu. Lidé blaznili a ja žil jako by se vlastně nic nedělo. Takže jsem se ani příliš nestresoval. No a tohle datum tedy 1. září je jedním z takových lidských mezníků. Pro někoho významný a pro jiné už méně. Významný je, asi především, pro rodiče a děti. Konec prazdnin, začátek školy. Pro mnohé stresující zaležitost. Když jdu v svých myšlenkách zpátky do minulosti, musím přiznat jisté podivné chvění ale žádný stres. Protože jsem lenoch číslo 1 vnímal jsem i svůj nástup do školy podobně, prostě nuda. Takže bych chtěl popřát všem rodičům a hlavně dětem žadný stres.

Řešení neřešitelného

Tak jsem takhle zase jednou pročítal blogy svých známých a narazil jsem na jeden zajímavý článek. No abych pravdu řekl, moc jsem ho nepochopil. Ale nechal jsem si vysvětlit souvislosti a nad nimi sem se zamyslel. Musím konstatovat, svět je zlé místo. Ale taky musím konstatovat, že mi děti adventistů častokrát vyrůstáme v podivném sterilním vakuu. Ve chvíli, kdy proběhne naše setkání se světem na ostro, vakuum se hrouti a dochází ke katastrofě. A to mluvím z vlastní zkušenosti. Pravdou je, že má osobní zkušenost je dostatečně drsná. Musím ovšem ocenit přistup svého tehdejšího domovského sboru a tím byl Prostějov. Myslím že by to mohl být příkladný postoj k řešení těchto malicherností, které se sem tam objevují v naších sborech. Můj sbor se za mne modlil, ale nic mi nevyčítal, naopak ani se slovem nezmínil. Jediný kdo za mnou přišel byl tehdejši starší sboru, jinak kazatel v důchodu, Jan Loder, který si s námi promluvil. Mohu říct, že toto bylo pro mě daleko více rozhodující, než kdyby se z věci udělala velká aferá, která by v nás možná ubila všechny naděje které v nás ještě zbývali.

Lovecká pravidla pro hledající Adventisty

Pravidlo č. 1: Lovec nesmí, na začátku dát najevo zájem.
Pravidlo č. 2: Lovec se nesmí ptát, lovec si přímo bere.
Pravidlo č. 3: Lovec vždy žadá čerstvou kořist.
Pravidlo č. 4: Lovec nemusí vždy svou kořist uspat.
Pravidlo č. 5: Pokud se pravidlo č. 4 stava příliš častým lovec se řídí pravidlem č. 6
Pravidlo č. 6: Pokud Lovec je pokročilého věku přenechá misto mladším Lovcům
Pravidlo č. 7: Lovec pravidelně kontroluje zda-li je jeho zbraň nabitá(ostrýma)
Pravidlo č. 8: Pokud je Lovec v koncích řídí se pravidlem č.9
Pravidlo č. 9: Lovec pozná zda je v koncích tak že umístil svůj seznamovací inzerát v Adventu
Pravidlo č. 10: Dneska má svátek Ludvík

Smolař

Jsem opravdový smolař. Když sem si konečně pořídil pohodlnou a vymazlenou kancelářskou židli, abych mohl doma pohodlně pracovat u PC, můj dlouholetý spolupracovník monitor odešel do věčných lovišť... A navíc mě v noci rozbolel zub moudrosti... Takže sem toho moc nenaspal. Poslední dobou mám občas pocit že se z téhle smůly nevyhrabu. Nic méně mi to připomělo portugalskou pohádku kterou mi jednou, ve ctyři hodiny ráno, vyprávěl můj učitel angličtiny.

Byl jednou jeden malilinkatý ptáček který byl hrozně tvrdohlavý. Byl tvrdohlavý až tak, že odmitnul na zimu s ostatními odletět do teplých krajů. Patrně jen a jen proto, že byl mladý a hloupý. A jak zima přicházela, ptáček pochopil!Tentokrát to se svou tvrdohlavostí posr... teda přehnal. Vydal se na cestu, říkal si pozdě ale přece. Začalo sněžit. Během velmi namáhavé a studené cesty si ptáček chtěl na chvíli odpočinout a tak si sedl u cesty. Byla mu taková zima a byl tak unavený. Ptaček si začal uvědomovat blízkost své smrti. A tak tam seděl a mrznul. Tentokrát za svou hloupost a tvrdohlavost zaplatí tu největší daň. No ale naštěstí šli kolem krávy. No a ta jedna jaksi nechtíc upustila na zmrzlého ptačka kravské lejno. To ptáčka zahřálo a hned mu bylo lépe.Myslel si že je zachráněn. Říkal si někdo mě usliší a zachrání. Začal teda hlasitě pípat. Tu náhle šla kolem kočka a uslyšela ptáčkovo pípání. Za chvíli ho našla a z lejna vyhrabala... co myslíte jak to bylo dál? No samozřejmě. Kočka si milého ptáčka očistila pracičkama a pak ho sežrala.

No a poučení z tehlé pohádky je jednoduché. Že né každý, kdo vás vyhrabe ze sraček to s váma myslí vždycky dobře!!!!