Road Jack

Můj poslední článek byl tak trochu na hrst barbiturátů zapitých ranní kávou. A to je poněkud smrtelná kombinace. No tak jsem se rozhodl napsat vám o tom jak mám v úmyslu si pořídit do kanceláře klokana... Tento Macropus rufus(tohle je latinsky klokan vážení) by byl statný živočich řádu dvojitozubci obvykle žijící pod australským nebem. Dal bych mu jméno Road Jack, pořidil bych mu rukavice na Box a udělal z něj svého tiskového mluvčího. Road Jack by si spokojeně hopkal po kancelaři a kdykoliv by někdo přišel, schoval by se za skříň. Pokud by dotyčný po mě něco potřeboval, odkázal bych jej na svého tiskového mluvčího. V tu chvíli, nastupuje Road Jack a ručně stručně vysvětluje dotyčnému jak se věci mají. Myslím si, že každý by byl dostatečně konsternován takovým to podlým útokem. A tak by za mě klokan Road Jack vyřizoval uplně všechno až na telefóny. A to jen do té doby než ho naučím mluvit. Krásná představa.... jdu shánět letenku do australie... Road Jacku těš se!

Tak to prostě je...

Je mnoho otázek které si ve svém životě pokládám. Je spousta věci o kterých nevím jak vlastně fungují. Je spoustu událostí které mě míjejí a já s nimi nic neudělám. Je spoustu přátel které, ztrácím s tím jak jde čas. Je mnoho lidí které mám rád, a přesto se jim vyhýbám. Je mnoho věci které bolí a já vím, že to nebude lepší. Vím, že když ze sebe vydám maximum budu prázdný. Vím, že když budu prázdný málo co mě naplní. Pouta které mám časem zpřetrhám. Nechci aby to tak bylo. Nevím proč to je, ale vím, že s tím sám nic neudělám. Tak to prostě je...

Nemocniční kaplani Teplice

Byl jsem požádán o zveřejnění jednoho odkazu. Tenhle odkaz je o kaplanské službě nemocnice v Teplicich. Tuto službu vykonává několik teplických duchovních z různých církví. Iniciatorkou této služby byla Soňa Brabcová, hlavní sestra teplické nemocnice.Vše o tom proč iniciovala kaplanskou službu si mužete přečíst pravě na strankách Nemocniční kaplani Teplice. To, že tato služba vznikla je samo o sobě malým zázrakem. V kraji, kde mnoho kostelů je zavřeno na zámek a věřících není mnoho, je užasné, že někoho osobní prožitek vedl k boji o zavedení takovéto služby pravě pro nemocné a pro personál nemocnice. Tento projekt je pravda teprve v začátcích, ale jak se zdá má Boží vedení. A doufám, že i nadále mít bude. Přeji tedy nemocničním kaplanům mnoho zdaru a Božího požehnání.

Přikládám ještě odkaz na reportáž české televize o této službě. Tuto reportáž pro českou televizi vyrobilo AWR studio.

ZDE

Odkaz na stránky Nemocniční kaplani Teplice:

ZDE

Dvojče

Tohle je moje dvojče.... žije v pardubicích.... jen nevím kdo z nás dvou je to zlé dvojče.

Tomio Okamura

Pravě jsem shlédl dokument 13. komnata s panem Okamurou. Musím říct, že poslední dobou o tomto člověku hltám informace teměř ze všech dostupných medii. Je to muž, kterého osobně velmi obdivuji. No a rozhodl jsem se, že také napíšu proč. Pan Okamura je napůl japonec a napůl čech. Což je problém protože japonci vás berou jako cizince a češi také. Každý na vás pohlíží skrze prsty a jak sám pan Okamurá říká "nikdo vás neuznává." I přes to všechno se tento pán postavil na vlastní nohy a přesvědčil lidi, že jim má co nabídnout. Postavil se nepřízni okolností a bojoval. Tedy pane Okamuro komu čest, tomu čest. Přiznávám, že jste pro mě opravdu inspirujicí člověk. Velmi rád bych měl vaši výdrž a nejenom to. chtěl bych mít i vaše odhodlání. Jste člověk který bojuje s předsudky a vyhráváte na plné čáře. Pro mě jste muž který se nezastavil před hloupostí ostatních a za to vám patří dik.

13. komnatu pana Tomia Okamury mužete vidět:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/208562210800041-13-komnata/

Shamisen

V poslední době jsem začal objevovat kouzlo japonské tradiční a zároveň popularní hudby. Je pravda že jsem se k ní poprvé dostal při sledování japonského žánru anime. Ale až v poslední době jsem nažhavil doma youtube a vyhledal jsem si i nějaké videa. Objevil jsem vskutku vyborné performery jako jsou například bratři Yoshidovy a nebo Rin. Zajimavé je na této hudbě především to, že spojuje japonskou tradiční hudbu s moderní. Dochází k naprosto užasnému spojení dvou proudů. Folklorní japonské postupy s řečí moderní hudby. Japonská hudba používá folklorní nástroje jako je šamisen, nebo Shamisen chcete-li, koto, fletnu a bubny kodo. Nejvíce mě však zaujal právě šamisen což je dlouhokrká drnkací loutna se třemi strunami, rozeznívanými velkým trsátkem (korpus je někdy potažen kočičí kůží). Je to nastroj univerzální který je malokdy používán pouze solově. No a tady se dostáváme k pravé podstatě věci, neboť i když samotný šamisen zní zajimavě, nebo dva hrající duet, tak musím říct že v doprovodu moderních nástrojů je naprosto perfektní. A tak se mužeme setkat s používáním šamisenu v popu ale i v rockových uskupeních. Je to hudební nápad, který není proveditelný asi v jakékoliv folklorní hudbě. Nedovedu si třeba dost dobře představit dechovku v rockovém podání. I když napřiklad balkánská dechovka ukazuje, že to taky umí pěkně rozjet. Japonci jsou národem který si potrpí na tradice. Ty jsou tak silné že zasahují do životu, a nebál bych se říct, většiny obyvatel země vychazejícího slunce. Což v dnešním novém světě, který spíše většinu tradic opouští, je asi velké plus. Vraťme se ale k hudbě. Japonské folklorní nástroje ukazují svuj život ve spolupraci s jinými hudebními styly a to je dobře. Jen je škoda, že nejsou moc velkým vývozním artiklem. Právě šamisen se dá sehnat jen v japonsku a nebo v USA kde žije početná komunita. To je docela překážka pro ty, kteří by se na tento úžasný nástroj, s velkým potenciálem, chtěli naučit hrát. Ale nezoufejte, na ebay se dá sehnat za 175 dollarů. No a na závěr dvě ukázky které jsem si vypujčil z youtube ta první je Rin a píseň Sakura sakura, to je pro neznalé třešňový květ, a druhá ukázka jsou bratři Yoshidovi skladba Rising.

Lidé jsou stále stejní.

Nedávno mě napadlo jestli jsme se mi lidé v průběhu času nějak změnili, Technologicky vzato určitě! Přece jen pokrok je pokrok. Máme televize, počítače a další jiné vychytávky. Jsme na vrcholu technické vyspělosti. Jenže uvnitř jsme vlastně zůstali stejní. Stejná lůza jako v dobách velkého Říma. Stále si žádáme tytéž věci. Chléb a hry. Kdysi lůza přímo šílela po pachu krve, po reálném umírání v písku kolosea. Gladiátoři kteří nastoupili před rozvášněné obecenstvo jej zdravili Morituri te salutant. Mi jdoucí na smrt tě zdravíme. Vědomí si toho, že mohou kdykoliv přijít o život. Pro mnohé možná vysvobození. Kdo ovládal fanatickou lůzu, ovládal Řím. A tak si říkám možná je to samé co si dnes stále žádáme. Umírání, smrt, pobavení. Jen dnes je to možná civilizovanější o to, že je vše jen jako. Schválně kolik virtuálních lidí "virtuálně zhaslo" za celý náš technologicky vyspělí věk na naších monitorech a obrazovkách? Myslím že je to nemožné spočítat. Zamysleme se kdo nás ovládá? Kdo má moc nad našimi životy? Kdo ovládá Řím. A protože sám sebe počítám za úplně obyčejného člověka a tedy i lůzu tak už slyším Morituri te salutant. Jdu se bavit.