Tohle je fotka kamaráda a spolubydlícího Marcela. Má to zajímavou atmosferu tak jsem to tady umístil.

Týden

Tak nám skončil týden. Je neděle a já tak nějak přemýšlím nad tím jaký ten týden byl. A musím říct, že byl vyčerpávající. Natáčení, stěhování a spousty malých drobností které padaly na mojí hlavu. Hlavně zjištění v pátek večer, že je pátek večer a tudíž další den opravdu nejdu do práce, bylo pro mě frustrující. Ne, že bych bez práce nemohl žít. To ne. Ale to, že si musím říct stop. Zastav se popřemýšlej trochu. Zjistil jsem totální výpadek meditace a takových těch chvil které má člověk jen pro sebe. Chvíle v kterých se jen tak natáhnete pustíte si dobrou muziku a naplno si je užíváte. Jsem na prahu týdne nového a pokládám si otázku: najdu si během tohoto týdne chvíli na sebe? Daleko od všech lidí, natáhnu se, budu poslouchat muziku a naplno si tuhle chvíli užívat?

Dvě krátká Haiku aneb nejsem basnické střevo.

Je třeba říct ještě na začátek že tato dvě haiku vznikla v kavarně s poetickým názvem Café 87. Tahle kavárna se nechází v Olomouci přímo naproti kostela Pany Marie Sněžné v budově Muzea umění. Obě dvě vznikly v pochmurném zimním čase kdy vlastně nebyla ani pořádná zima jen takové depresivní pošmourno. A já seděl v té kavárně čekal na své přatelé a tyhle dvě Haiku mě napadly. To první je reakce na to co bylo křídou napsano na zdi kostela a kterou jsem viděl skrz výlohu přes ulici. To druhé, je reakce na celkovou atmosféru Café 87

Modlitba
Jednoducha modlitba,
napsaná na zídku kostela.

Marie Panno Sněžná,
nechť padá sníh.

Trubka
Smutná trubka hraje smutnou píseň,
na mne padá temná tíseň.

Smutný hlas zná smutná slova,
na mne padá tíseň znova.

PS: Tyhle haiku nosím v peněžence už dlouho. A ještě dlouho je tam nosit budu....