Konec prázdnin.

Tak, a je tady s konečnou platnosti konec léta. Tedy alespoň toho kalendářního. Poslední dobou si začínám uvědomovat jistá mezní a magická data v kalendáři. Řekl bych, že dřív sem o tom nepřemýšlel. Prostě jsem ty data bral jako součást života. Mého života. A já je nebral nijak tragicky. Ostatní zachvacovala panika a já byl v klidu. Lidé blaznili a ja žil jako by se vlastně nic nedělo. Takže jsem se ani příliš nestresoval. No a tohle datum tedy 1. září je jedním z takových lidských mezníků. Pro někoho významný a pro jiné už méně. Významný je, asi především, pro rodiče a děti. Konec prazdnin, začátek školy. Pro mnohé stresující zaležitost. Když jdu v svých myšlenkách zpátky do minulosti, musím přiznat jisté podivné chvění ale žádný stres. Protože jsem lenoch číslo 1 vnímal jsem i svůj nástup do školy podobně, prostě nuda. Takže bych chtěl popřát všem rodičům a hlavně dětem žadný stres.

Řešení neřešitelného

Tak jsem takhle zase jednou pročítal blogy svých známých a narazil jsem na jeden zajímavý článek. No abych pravdu řekl, moc jsem ho nepochopil. Ale nechal jsem si vysvětlit souvislosti a nad nimi sem se zamyslel. Musím konstatovat, svět je zlé místo. Ale taky musím konstatovat, že mi děti adventistů častokrát vyrůstáme v podivném sterilním vakuu. Ve chvíli, kdy proběhne naše setkání se světem na ostro, vakuum se hrouti a dochází ke katastrofě. A to mluvím z vlastní zkušenosti. Pravdou je, že má osobní zkušenost je dostatečně drsná. Musím ovšem ocenit přistup svého tehdejšího domovského sboru a tím byl Prostějov. Myslím že by to mohl být příkladný postoj k řešení těchto malicherností, které se sem tam objevují v naších sborech. Můj sbor se za mne modlil, ale nic mi nevyčítal, naopak ani se slovem nezmínil. Jediný kdo za mnou přišel byl tehdejši starší sboru, jinak kazatel v důchodu, Jan Loder, který si s námi promluvil. Mohu říct, že toto bylo pro mě daleko více rozhodující, než kdyby se z věci udělala velká aferá, která by v nás možná ubila všechny naděje které v nás ještě zbývali.

Lovecká pravidla pro hledající Adventisty

Pravidlo č. 1: Lovec nesmí, na začátku dát najevo zájem.
Pravidlo č. 2: Lovec se nesmí ptát, lovec si přímo bere.
Pravidlo č. 3: Lovec vždy žadá čerstvou kořist.
Pravidlo č. 4: Lovec nemusí vždy svou kořist uspat.
Pravidlo č. 5: Pokud se pravidlo č. 4 stava příliš častým lovec se řídí pravidlem č. 6
Pravidlo č. 6: Pokud Lovec je pokročilého věku přenechá misto mladším Lovcům
Pravidlo č. 7: Lovec pravidelně kontroluje zda-li je jeho zbraň nabitá(ostrýma)
Pravidlo č. 8: Pokud je Lovec v koncích řídí se pravidlem č.9
Pravidlo č. 9: Lovec pozná zda je v koncích tak že umístil svůj seznamovací inzerát v Adventu
Pravidlo č. 10: Dneska má svátek Ludvík

Smolař

Jsem opravdový smolař. Když sem si konečně pořídil pohodlnou a vymazlenou kancelářskou židli, abych mohl doma pohodlně pracovat u PC, můj dlouholetý spolupracovník monitor odešel do věčných lovišť... A navíc mě v noci rozbolel zub moudrosti... Takže sem toho moc nenaspal. Poslední dobou mám občas pocit že se z téhle smůly nevyhrabu. Nic méně mi to připomělo portugalskou pohádku kterou mi jednou, ve ctyři hodiny ráno, vyprávěl můj učitel angličtiny.

Byl jednou jeden malilinkatý ptáček který byl hrozně tvrdohlavý. Byl tvrdohlavý až tak, že odmitnul na zimu s ostatními odletět do teplých krajů. Patrně jen a jen proto, že byl mladý a hloupý. A jak zima přicházela, ptáček pochopil!Tentokrát to se svou tvrdohlavostí posr... teda přehnal. Vydal se na cestu, říkal si pozdě ale přece. Začalo sněžit. Během velmi namáhavé a studené cesty si ptáček chtěl na chvíli odpočinout a tak si sedl u cesty. Byla mu taková zima a byl tak unavený. Ptaček si začal uvědomovat blízkost své smrti. A tak tam seděl a mrznul. Tentokrát za svou hloupost a tvrdohlavost zaplatí tu největší daň. No ale naštěstí šli kolem krávy. No a ta jedna jaksi nechtíc upustila na zmrzlého ptačka kravské lejno. To ptáčka zahřálo a hned mu bylo lépe.Myslel si že je zachráněn. Říkal si někdo mě usliší a zachrání. Začal teda hlasitě pípat. Tu náhle šla kolem kočka a uslyšela ptáčkovo pípání. Za chvíli ho našla a z lejna vyhrabala... co myslíte jak to bylo dál? No samozřejmě. Kočka si milého ptáčka očistila pracičkama a pak ho sežrala.

No a poučení z tehlé pohádky je jednoduché. Že né každý, kdo vás vyhrabe ze sraček to s váma myslí vždycky dobře!!!!